Červen 2015

Vlasy.

20. června 2015 v 23:11 | M.
Ostříhala jsem si vlasy.

Taková maličkost. Avšak já si je ostříhala nakratičko. Na krásné dva-tři centimetry. Čtyři, když utekly dost daleko od stříbrných nůžek. Mnohem víc, když byly afinou. Přece se nevzdám své patky neustále mi padající do brýlí.

Připadnu si jako Natalie Portman ve V jako Vendeta. Byť ona tedy neměla vlasy žádné. A připadnu si mnohem víc svá než vlastně kdykoliv před tím. Nesvázaná neposednými vlasy, s kterými jsem se stejně nikdy nedokázala domluvit. Volná. Vyprostěná z předsudků. Ženy přece mají mít dlouhé vlasy. Vlnité vlasy. Krásné vlasy. Vlasy jsou znakem ženskosti.

Cítím se najednou sama sebou. S vlasy jako by zmizely závazky vůči společnosti. Právě to, jak má člověk vypadat, jaký má být, co říkat a co nedělat. Jsem teď nějak mnohem víc svá. I přes ty otázky.
Ne. Nevsadila jsem se. Ne. Nejsem nemocná. Ne. Není mi to líto. Ne, Nebála jsem se, jak to bude vypadat. Ne. Netěším se, až mi zase dorostou. Ne. Díky.

Vlasy. Taková maličkost a jak to člověku napraví pošramocenou duši.

13. 6.

13. června 2015 v 11:11 | M.
Dnes se mi o tobě zdálo. Možná i včera. Předevčírem.

Ale ten pocit k zaznamenání, přišel dnes. Život je jen drobnou veličinou v nekonečnosti vesmíru. Já jsem jen drobnou veličinou. A přesto to nikdo z nás nevnímá. Píšu už stopadesát let stejně. Píšu to, co mi moje vlastní prsty diktují. Skutečnost i fikci, domíchané v článcích tak, že ani já občas zpětně nepoznám, co byla skutečnost a co si jen přály moje prsty. Že to nepoznáte ani vy, je zajisté pravda.

Blog už dlouho není mým životem. Mým tajným deníkem, který zná a vidí celý svět. Je jen místem, kde jednou za čas uchlácholím své nedočkavé prsty, že ještě nezapomněly na to, co mi chtějí nediktovat. Blog uvadl, usnul, byl zapomenut. Dnes jsou zajímavé jiné věci. A přesto i dnes se lidé na blogu loučí se světem. Smiřují se smrtí. I s tou vlastní.

Má stalkerská duše nalezla, co se dalo a nyní se nemůže zbavit vtíravého dojmu, že se s loučící se duší kdysi poznala. V začátcích, kdy se blogeři přátelili, odkazovali, komunikovali. Neznamená to nic. Jen to donutí člověka přemýšlet. Nad sebou, nad jinými, nad světem, svým studiem, stylem písma. Nad těmi osmi blogovými lety.