Květen 2015

Příběh

5. května 2015 v 23:37 | M.
Za okny je mlha. Válí se tam líně na zelených trávnících, šedých domech, tmavých střechách a nenápadně se usazuje ve vodních kapkách na všem, co se jí připlete do cesty. Je pozdě. Večer, lampy svítí svým bílým světlem, typickým pro toto místo. Stačí si obléct kabát s širokými rameny, zvednout klopy, kolem krku uvázat šálu a na hlavu si nasadit klobouk. Máte je tu všechny. Sherlock Holmes, Jack The Ripper, Detektiv Lestrade. Všichni chodí těmi bílými ulicemi, zahaleni mlhou poznání.

Na scéně by se teď měla objevit jiná postava. Postava, která do ní vnese děj. Že by malé děvče v krátkých šatech v rukou držíc medvídka? Krásná dívka prodávající své tělo podlehajíc okolnostem. Mladý muž s bistrým okem a nožem ukrytým na hrudi. Možná ubrečená manželka dávno postrádajíc svou krásu, padaje na kolena pod tíhou života. Nebo krásná děva. Neposkvrněná. Vznikající v ještě příliš naivní hlavě pisálka. Samozřejmě v bílých šatech s jasně rudou šálou.

Ne, ve skutečnosti na ulici běhají jen brouci. Krysy vylézají z děr. Můry se pečou na lampách. Pod nimi chodí lidé. Zšedlí životem. Povinnostmi. Kafkovskou proměnnou. Dětství-škola-škola-škola-práce-práce-svatba-rodina-děti-děti-děti-práce-práce-děti-práce-práce-práce-práce-povzdech-práce-povzdech-stáří-povzdech-všejepryč-stáří-dětsví. Jedni za druhými tou stejnou cestou se dávají. Kráčejíc tunelem. Nedívajíc se okolo. Nevidíc. Barvy protkané tím nekonečným koloběhem. Sklánějí hlavu. Nevidí skutečnost.

Nenávidí ji. Nenávidím ji?