Srpen 2014

Rozepsané

8. srpna 2014 v 23:53 | M. |  Filosofie jedné slečny
Zkoušeli jste si někdy projít rozepsané články staré pět šest let? Takové ty, které vychytralý systém uloží bez toho, aniž by se vás zeptal, jestli je uložit chcete? Ani jsem nevěděla, že je mám. A že teda stojí za to.

Jsem excentrická, melancholická duše. Vzpomínám, uvažuju, mračím se, přepisuju. Občas jsou to povídky. Občas fejetony. Občas úvahy. Občas jen rozházené myšlenky v podobě písmen. Ale vždycky, naprosto vždycky, jsou melancholické, jsou o mně a jsou šedé. Nejsou rozesmáté, ani vtipné, ani k smíchu (tedy nebyly k němu určeny).

Dívka a zrcadlo.
Jaký je to asi pocit. Umírat.
Navždy a napořád.
Asi jsem se s citem pro dramatičnost zkrátka narodila.
Já vím, co chci. To, co chce každý.
Už mě nebaví lhát. Přetvařovat se.
Kdo já vlastně jsem?

Nevymyslela jsem si ani jednu z těch vět. Všechny jsem je našla ve své tajné blogové minulosti. Té, do které nikdo z vás nikdy nenahlédne, protože heslo zapomínám každé dva měsíce i já. Jsou to věci, které mě trápily, které jsem možná neměla komu říct, věci, co jsem potřebovala dostat ze sebe někam pryč. Občas mám takové věci i teď. To bude ten důvod proč se vracím. I přesto, že dávno nejsem melancholickou excentrickou bytostí, která žije minulostí a touží po něčem, co nikdy nemůže být skutečností. Můj život je skutečností. Žiju ho plnými doušky. Jsem na sebe poslední dobou fakt hrdá. Žiju. Užívám.

Jsem šťastná. A v tom štěstí, mám občas ráda melancholické chvíle, kdy chodím sem a píšu. Abychom měly s mým o sedm let starším já jasno, jak jsem se měla právě v dnešním večeru.