L.

18. prosince 2012 v 23:15 | Mar-yeah
Jsou věci mezi nebem a zemí, jež není lidská mysl schopná pochopit. Jednu z nich znám velmi dobře. Na jedné z nich mi velmi záleží. Bojovala jsem za ni. Trpěla pro ni. Doufala v ni. Věřila.
Vzpomeňte si na to slovo. Slovo schované ve vašem srdci.

Je mi 19 a přesto ráda nostalgicky vzpomínám na to, co bylo dřív. Kdysi dávno, když jsem ještě byla někým jiným a ještě před tím, když jsem byla sama sebou. Tenkrát, tenkrát se ze mě stalo to, čím jsem dnes. Nedává to smysl.

Blíží se Vánoce. Poslední tři roky jsem si přála jediné. Štěstí, lásku, úsměv. Zázrak na počkání. Už čekat nemusím. Stačilo mi oslavit devatenácté narozeniny. Ale přesto si pamatuju, jaké to bylo. Stát u zasněženého (ehm to tak zrovna) lomu a doufat, prosit. Milovat. Milovat nade vše pozemské. Mít v srdci nekonečný prostor naděje.

To je to slovo. Zapeklité slovo se svými písmeny. Láska.
Tolikrát už jsem psala o lásce. Lásce smutné, bolestivé a ztrápené. O zlomeném srdci. O nekonečné naději. Už to nedělám, nemusím, nepotřebuji.
Ale ve chhvíli kdy mi láska zlomila srdce, naučila mě psát mezi řádky. Psát to, na čem mi tolik záleželo tak, aby to bylo pochopitelné jen pro někoho. Většinou pro mě. Většinou.

Napadá mě jediné.
Naučili jste se v nich číst?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama