Prosinec 2012

25. prosince 2012

25. prosince 2012 v 22:06 | Mar-yeah
Den jako každý jiný. A nebo ne? Nebo je vlastně a ve skutečnosti úplně jiný než všechny ostatí. Jistě, je to svátek, je to den klidu a míru. Jsou to Vánoce. Je to dnešek. Je to chvíle poznaného štěstí. Já vím, že vás to musí všechny štvát. Ty nekonečné výlevy absolutního štěstí. Nádherného rozpoložení mysli, uslzených očí a usměvavé tváře. Ale ono to někdy prostě nejde jinak.

Seděla ve vlaku a opírala se čelem o chladné sklo. Nebylo to nic moc, když vlak drncal po zmrzlých kolejích. Uháněl zasněženou krajinou, za oknem nebylo vůbec nic vidět. Jen tma a osvětlený padající sníh. Vítr foukal jako zběsilý. Bylo zkrátka nádherně - pro toho kdo seděl za oknem.
Věděla, že je to jen iluze. Iluze krásy i štěstí i radosti i lásky. Ach bože jak krásná je to iluze. Třeba nikdy neskončí. Tak znělo její vánoční přání. Třeba bude takhle krásně až do konce věků. I když ten konec jsme nějak přežili.

Není to dnešek, není to realita a není to iluze. Jsou to mé zmatené myšlenky psané zběsilými prsty. Je to výplod vánoční fantazie. Ještě že přijde až zase za rok.

L.

18. prosince 2012 v 23:15 | Mar-yeah
Jsou věci mezi nebem a zemí, jež není lidská mysl schopná pochopit. Jednu z nich znám velmi dobře. Na jedné z nich mi velmi záleží. Bojovala jsem za ni. Trpěla pro ni. Doufala v ni. Věřila.
Vzpomeňte si na to slovo. Slovo schované ve vašem srdci.

Je mi 19 a přesto ráda nostalgicky vzpomínám na to, co bylo dřív. Kdysi dávno, když jsem ještě byla někým jiným a ještě před tím, když jsem byla sama sebou. Tenkrát, tenkrát se ze mě stalo to, čím jsem dnes. Nedává to smysl.

Blíží se Vánoce. Poslední tři roky jsem si přála jediné. Štěstí, lásku, úsměv. Zázrak na počkání. Už čekat nemusím. Stačilo mi oslavit devatenácté narozeniny. Ale přesto si pamatuju, jaké to bylo. Stát u zasněženého (ehm to tak zrovna) lomu a doufat, prosit. Milovat. Milovat nade vše pozemské. Mít v srdci nekonečný prostor naděje.

To je to slovo. Zapeklité slovo se svými písmeny. Láska.
Tolikrát už jsem psala o lásce. Lásce smutné, bolestivé a ztrápené. O zlomeném srdci. O nekonečné naději. Už to nedělám, nemusím, nepotřebuji.
Ale ve chhvíli kdy mi láska zlomila srdce, naučila mě psát mezi řádky. Psát to, na čem mi tolik záleželo tak, aby to bylo pochopitelné jen pro někoho. Většinou pro mě. Většinou.

Napadá mě jediné.
Naučili jste se v nich číst?