Listopad 2012

Kdysi dávno...

13. listopadu 2012 v 23:32 | Mar-yeah |  Filosofie jedné slečny
Ano začnu ten článek slovy kdysi dávno.
Dovedete si představit, jaký asi bude.

Kdysi dávno, když jsem byla ještě dítětem, ale už přeci jen trošku slečnou, jsem si vysnila svůj sen. Sen o dokonalém princi na bílém koni. Princi s modrýma očima, blond vlasama, smějícími se ústy a pevným objetím. Samozřejmě. Nikdo jiný to být nemohl. Je to už tak strašlivě dávno. Alespoň pro mě.

Jistě, že jsem ho potkala. Nebudete mi věřit, ale hned několikrát. A ne vždycky vypadal tak úplně stejně. A ne vždycky plnil mé další sny. Tajné sny. Ty nejniternější z nejniternějších. Někdy je dokonce rozbíjel. Přímo po nich dupal. A jak strašně si to užíval. Asi mi nebudete věřit ani to, že jsem si toho nevšimla. Ale láska je slepá a lidé nechápaví. Samozřejmě, že se tím obhajuju. Jak jsem si jen mohla myslet...

Až zmizel sen o princi na bílém koni s modrýma očima, blond vlasama, smějícími se ústy a pevným objetím. Přišla věc, kterou jsem dospěle nazvala realitou. Nevím proč, byla v ní spousta hádek a taky nepochopení. Svět za zavřenými dveřmi snů. Dalo mi práci ho odmítnout. Ale odmítla jsem. Protože pohádky mívají dobré konce.

A tak tu sedím, čas utíká směrem k půlnoci. K magické hodině, po níž už se člověku nevyplácí jít spát. Píšu. Už jsem se dostala na konec. K dnešnímu dni, k letošnímu roku, k mému milému. Objevil se zcela nečekaně a neohlášeně. Neptal se, nechtěl a nebojoval. Dokonce se mě ani nesnažil zachránit. A tak se stalo, že jsme se jedné kouzelné noci zachránili navzájem. Naše sny, touhy, ideje a přání, všechny dětské prosby. Myslela jsem, že jsem o ně nadobro přišla.

A abyste věděli, jak velkou moc mají lidské sny. Můj milý má krásné modré oči, vonící blond vlasy, štěstím se smějící ústa a to nejpevnější objetí na celém světě. Nevím komu, ale děkuji.