Na ramenou

19. srpna 2012 v 23:21 | Mar-yeah |  Filosofie jedné slečny
Mám dlouho v hlavě jednu vzpomínku. Jednu myšlenku. Jeden příběh.

Když jsem byla malá. Asi tak někdy ve školce, děda mě nosíval na ramenou. Vždycky z garáže domů. Bylo to tak sto metrů a po cestě je do teď spousta líp. Děda byl velmi vysoký pán a když mě na těch ramenou nesl, narážela jsem hlavou do větví a trhala si nosy. Ne svoje, ale přece ty vrtulky co rostou na lípách a jde z nich udělat náhradní nos. Nevíte? Já si na to taky vzpomněla až teď. Kdysi jsem z toho byla unešena.

Děda mi tenkrát vyprávěl, že už je hrozně starej. A že už asi nikdy neumře, že ho jednou budou muset zastřelit. Vůbec jsem tomu tenkrát nerozuměla. Ale protože to říkal, byla to pravda. A já to pak vykládala nějaká návštěvě. Oni se tomu hrozně smáli a mě napadlo, že to asi není pravda. Že dědeček může umřít, i když ho nezastřelí. Ale stejně jsem tomu nevěřila.

Dlouho jsem si na to nevzpomněla až vloni, když byl děda v nemocnici. Už mu nezbývalo moc dní. A přišlo mi to hrozně podivný. Jak tam může být, když je přece moc starý na to, aby umřel jen tak. Vždyť je to přece můj děda. Ten už je moc starý, asi ho jednou budou muset zastřelit.S amozřejmě, že to šlo i bez toho. Bohužel.

Lidská hlava je podivná. Tenkrát mi to pěkně zavařila. A od té doby nad tím občas přemýšlím. Jestli budu jednou taky tak stará, abych své vnučce vykládala, že mě jednou budou muset zastřelit. Snad jo, já jako vnučka jsem se tomu totiž hodně nasmála. A byl to hezký příběh. Hezká vzpomínka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama