M.

28. dubna 2012 v 23:10 | Mar-yeah |  Filosofie jedné slečny
M.
Čas. Kdysi tu byl nějaký pán, co měl po večerech spousty času. Byl to asi intelektuál, hodně se nudil a rád kecal lidem do věcí. Ten pán prohlásil, že čas je subjektivní a tím, že jsme mu přidělili číslice, sekundy, minuty, dny a roky, jsme ho bezmilostně znásilnili. Ale to měl za to, že se nebránil a nesnažil se utéct. To dělá až teď. Nám všem za trest.

Seděla na stole. Už ne.
Stála u okna. Už ne.
Mluvila k němu. Už ne.

Teď. Tady a teď. Ona sama. My dva. Naše hlavy. Naše myšlenky. Naše pocity. Jsme tu. Nejsme. Byli jsme. Budeme?
Světlo zhaslo. Nekonečná tma našich propletených rukou. Teplo našeho objetí. Pocit.
Pocit zůstal, tma zmizela. Jsem sama. Je to vzpomínka? Je to minulost? Je to příběh mé navždy ztracené hlavy? Výmysl? Pravda? Jak se to pozná? Skutečnost od snů? Oboje sídlí v kůře mozkové.
Nevěřím své hlavě. Vy své ano? A co vám povídá? To, že bylo včera? Ale jděte. To jsou dva roky a pět dní, 3 hodiny, 10 minut a 5 sekund. 6. 7. 8. 9.

Minulost neexistuje. Minulost je představou našich hlav. My jsme její tvůrci. Vzpomínáme na věci, inspirované skutečností, dotvořené naší myslí. Ano, tak to funguje. Není to ošklivé, je to krásné. Je to jediný důvod, proč jsme ještě nevymřeli. Protože teď je tak krátké, že nejde poznat a ve chvíli kdy propadne minulosti, propadne i naší fantazii.

Každý svého štěstí strůjce. Stačí si to dobře zapamatovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama