Duben 2012

M.

28. dubna 2012 v 23:10 | Mar-yeah |  Filosofie jedné slečny
M.
Čas. Kdysi tu byl nějaký pán, co měl po večerech spousty času. Byl to asi intelektuál, hodně se nudil a rád kecal lidem do věcí. Ten pán prohlásil, že čas je subjektivní a tím, že jsme mu přidělili číslice, sekundy, minuty, dny a roky, jsme ho bezmilostně znásilnili. Ale to měl za to, že se nebránil a nesnažil se utéct. To dělá až teď. Nám všem za trest.

Seděla na stole. Už ne.
Stála u okna. Už ne.
Mluvila k němu. Už ne.

Teď. Tady a teď. Ona sama. My dva. Naše hlavy. Naše myšlenky. Naše pocity. Jsme tu. Nejsme. Byli jsme. Budeme?
Světlo zhaslo. Nekonečná tma našich propletených rukou. Teplo našeho objetí. Pocit.
Pocit zůstal, tma zmizela. Jsem sama. Je to vzpomínka? Je to minulost? Je to příběh mé navždy ztracené hlavy? Výmysl? Pravda? Jak se to pozná? Skutečnost od snů? Oboje sídlí v kůře mozkové.
Nevěřím své hlavě. Vy své ano? A co vám povídá? To, že bylo včera? Ale jděte. To jsou dva roky a pět dní, 3 hodiny, 10 minut a 5 sekund. 6. 7. 8. 9.

Minulost neexistuje. Minulost je představou našich hlav. My jsme její tvůrci. Vzpomínáme na věci, inspirované skutečností, dotvořené naší myslí. Ano, tak to funguje. Není to ošklivé, je to krásné. Je to jediný důvod, proč jsme ještě nevymřeli. Protože teď je tak krátké, že nejde poznat a ve chvíli kdy propadne minulosti, propadne i naší fantazii.

Každý svého štěstí strůjce. Stačí si to dobře zapamatovat.

Volný proud myšlenek

13. dubna 2012 v 22:39 | Mar-yeah |  From my life
A tak jsem se nechala učarovat. Pokaždé něčím jiným. Oči, ruce, vlasy, pohled, slova, úsměv. Umím si vždycky něco najít. Možná protože každý je vyjímečný a já to poznám. Ale pravděpodobněji, protože když se hledá, tak se najde.

Svět býval nějaký a teď je jiný. Mění se každou vteřinou. Co s tím naděláme. I ty oči, ruce, vlasy, vše se mění. A lidé zapomínají. Na to co bylo i na to, co chtěli, aby bylo. Hrátky nervů a jednotlivých neuronů. Skoro jsem taky zapomněla. Na to všechno, co bylo, je a bude.

Teď s nohama na stole. To se mi to píše. Chtělo by to poetičtější situaci. Jako je třeba západ slunce, úplněk, oslava narozenin. Ale svět si nevybírá. Život je takový jaký je. Jen člověk si ho občas přikrášluje. Jako kraslice na Velikonoce. A pak je hází po kolemjdoucích. Odměňovat někoho za to, že mě zbije. Ts! Zas si nemyslete.

A víte, že je dneska moderní, psát jednoduché věty? Na to ale aby člověk uměl interpunkci. Neumím. Stejně píšu. A co, když mě to baví. On to třeba někdo opraví. A nebo taky ne. Tohle je můj svět. Můj život. Moje písmenka. Tak táhněte do háje.

A takhle vážění, psali surrealisti. Závidím jim. Měli to možná snadnější. Aspoň byli první.

Víte, nevíte

2. dubna 2012 v 22:37 | Mar-yeah
Víte proč si člověk lakuje nehty pruhovaně? Ne? Ani já ne. A stejně to dělám.
Víte proč si lidi zpívaj ve sprše? Ne? Já taky ne a ani to nedělám, já si zásadne zpívám v dešti a nebo po cestě domů. Co na tom, že se na mě lidi dívaj jak na blázna. Proč jak, nejlepší je býti bláznem.
Víte proč se lidé usmívají? Ne? Já ano. Protože jsou šťastní. A proč že to jsou šťastní? Doufám, že kvůli nějaké maličkosti, ty jsou totiž nejlepší.

Ano, odnaučila jsem se komukoliv a čemukoliv věřit. Nemám důvěru v jakékoliv pozitivní události a šťastné konce odsuzuji do pohádek. A přeci jen se občas usměju.

A taky jsem děsně ukecaná, co se týče svého blogu. No jo deníčky už jsou passé a překvapivě by si je přečetlo víc lidí, než tyhle stránky. :D Inspirace je mocná věc... A já se mám asi na co těšit. :)

Mluvím zmateně? Teda píšu? Tak já toho nechám. Jen si musím zapisovat pěkné dny, kdybych třeba někdy vzpomínala.