Prosinec 2011

Vidění

30. prosince 2011 v 23:24 | Mar-yeah |  Filosofie jedné slečny
Když mi bylo třináct, odjela jsem daleko odsud. Tam se mi to poprvé stalo. Náhoda, řekla jsem si. Občas se to pak opakovalo. Pokaždé trošku jinak. Přesněji nebo obecněji. Někdy to byly jen pocity, jindy celé sny. Někdy se vyplnily do detailů, někdy zde byly odchylky. Ale podstata zůstala. Občas jsem věděla, že se něco stane. Důležité věci i banality, situace i skutečnosti. Objevovaly se v mé hlavě a o chvíli (větší či menší) později v realitě.

Možná se vám to taky stává. Vlastně určitě. Nejslabším projevem je deja vu. Možná je to jen schopnost dedukce. Náhoda. Nebo moje vlastní představivost. Podivný vrtošivý dar. Zavřít oči a uvidět něco, co přichází. Ne vždycky, ne úplně vědomě.

Není to něco, po čem bych toužila. Někdy to nejsou ani představy. Je to jen tíživé vědění budoucnosti. O to horší je, když se potvrdí. Není to tak, že byste mohli něco změnit. Není to natolik konkrétní a nepoznáte, kdy to přijde. Můžete se jen bát, že to bude právě teď. Není to vždy špatné, ale špatné představy jsou vždy silnější než ty dobré. V dobro člověk více věří. Je něčím mystičtějším. Je snadnější v něj věřit než ho konat. A většinou se nestane jen tak. Aspoň nám to tak příjde.

Nevím, jak se to stalo. Kdy se to objevilo. Jestli to skončí. Jestli je to všechno osud nebo náhoda. Jestli štěstí nebo smůla. Občas se to stane. Obzvlášť se zavřenýma očima. Těsně před usnutím. V nejhlubších snech.

Přichází.

Já, čarodějnice.

2. prosince 2011 v 23:22 | Mar-yeah
Byla bych tou čarodějnicí. Celá v černém nebo rudém. Včetně vlasů, nehtů a očí. S ďáberlským úsměvem a šíleným smíchem. Lidé by mě hnali na hranici. A křičeli! "Pryč s ní, s čarodějnicí! Upalte tu, co je jiná než my!"

Och ano. Nevinné ženy umíraly. Mastičkářky, léčitelky, porodní báby, kacířky a ty co viděly dál než jiní. Viděly něco nového a nepoznaného. Lišily se.

Nikdy jste si nevšimli, jak je nebezpečné lišit se? Vždy a všude se objeví někdo, kdo vás zničí. Zostudí. Zahanbí. Upálí. Vaši duši, vaše sny a nápady. Ty originální dámy umíraly jako první. Protože vybočovat z davu není nikdy záhodno.

Ale my můžeme! My ženy jsme nyní mnohem samostatnější.
A upalujeme se častěji mezi sebou.
A přesto nás ženou.
Na hranici.
Za hranici našich možností.
Pryč od snů a fantazie.
Dokud nás to neubije.

Oni nikdy neměli právo pálit a mučit ty ubohé ženy, které uměly víc než oni sami. Stejně tak dnes nikdo nemá právo, aby vám pálil vaše sny a světy. A přesto se to děje.