Říjen 2011

On my own

26. října 2011 v 14:03 | Mar-yeah |  Filosofie jedné slečny
Znáte ten pocit, těsně po nějakým zážitku, po nějaké hádce. Ten jasný čistý povit vědění "že tak to prostě je". Já je znám a mám a často o nich přemítám. Přemítám, že by z nich byly krásní povídky, fejetony, články a úvahy. Ale nikdy je nenapíšu, protože než přijdu k psaní, zapomenu ten pocit. A jako mýdlová bublina se rozprsknou i slova okolo něj.

Připadnu si ztracená v tomto světě. Ale takových je nás tu mnoho. Přemýšlím, jak ze mě mohlo vyrůst zrovna tohle. Kdy se to změnilo, kdy jsem se rozhodla být taková ... jiná. Kdy jsem pochopila tu úžasnou možnost, kterou má každý. Že žití není pasivní. Žití je jedna z nejúžasnějších aktivit.

Už bych měla jít. Měla bych jít žít, pracovat a smát se. A nebo brečet, když na to bude nálada. Neměla bych se bát, tak jak se bojím. I když strach je to, co nás drží při životě. Strach nás nutí bojovat. Bojovat o život se smrtí. O lásku s nenávistí. O radost s bolestí.

Bojím se a proto bojuju. Možná proto je můj život tak přeplněný vším. Protože se hodně bojím, třeba toho, že o něco přijdu. Taky se bojím, že se špatně rozhodnu a tak se nerozhoduju dokud nemusím. Chodím oklikami, zacházím si, zkouším zkratky a občas jdu několika cestami naráz. Málokdy se podívám do mapy, protože mám strach, že nenajdu tu správnou cestu. A tak to radši risknu.

Pamatujme si, že strach nás nutí žít do té chvíle než se mu oddáme. Dokud utíkáme, nemůžeme zemřít.

Utíkej Foreste! Utíkej!

Oni

16. října 2011 v 22:10 | Mar-yeah
Stále pod vysokým jehličnanem na kraji lesa. Opírala se o něj a dívala se nervózně okolo. Ona věděla, že tam jsou a oni zas, že tam je. Akorát, že oni ji viděli a ona je ne. *vrr* *vrrr* Sms. Nádech, výdech. Ticho jako v hrobě.
Vytáhla mobil a mrkla se na tu nedůležitou zprávu. Nestála za to a ona věděla, že za tu chvilku, oni utekli.
Oni. Oni, ale neutekli nadobro. Schovali se do temnoty škír ve stěnách. Do jeskyní, kam se lidské duše neodváží vstoupit. Ukryli se pod zem a do druhých světů. Aby vyčkávali. Čekali na Ně. Na Ni taky. Aby je odvedli.

Kam? Tam.

Doufám, že nikdy nepochopíte a nepoznáte. Ale kdyby náhodou, na konci světa nebude utrpení, peklo ani boží soud. Jen se vrátíme tam, odkud jsme přišli. A budeme žít, ne že ne. Jen už to možná nebudeme my. Ale protože to nebudeme my. Bude nám to jedno a naše já, skončí v nicotě.

Ne, že bych se netěšila. Ale ten život tady, občas taky stojí za to.

Smrt není otázkou, ale odpovědí. A jen díky ní si dokážeme uvědomit hodnotu života. Pokaždé když od Vás odejde někdo blízký. Řekněte si, že jste ho neviděli naposled. A věřte, že ač zmizel z našich očí, ze světa jistě ne. Protože Oni tu také jsou