Leden 2011

Kdyby

27. ledna 2011 v 21:50 | Mar-yeah |  From my life
Jeden pohled na klidnou hladinu. Jeden malý úsměv. Malý, ale za to krásný. A štěstí...

Život mi hází příležitosti pod nohy a já nezakopávám, aspoň se snažím. Všechny chci zvednout a využít, nepromeškat jedinou sekundu žití.
Ukecala jsem všechny známky "Jéééj!" no super, jako by to k něčemu bylo. :) Jsou důležitější věci na světě... Jako přehlídka. Jako úsměv kamaráda.

Zase mám praštěnou náladu, to je tak, když se nevyspíte od začátku roku...

Kdysi hrozně dávno, jsem objevila deviantart... Strávila jsem hodiny projížděním, těch nejúžasnějších fotek a obdivováním modelek a modelů. Nechápala jsem, jak je někdo schopný něco takového vytvořit a nechápu to dodnes. Ale něco se přece jen změnilo... Od teď někdo možná narazí na DA na mě. Divný co? Taky si říkám... :D

Tahle fotka by nevznikla, kdybych si na focení pro jistotu nevzala i svůj model. Kdyby mi slečna Necrania Chmurella odpověděla na odvážný dotaz, zda by nám nepomohla s focením přehlídky, ne. Kdybych se jednoho zamračeného letního dne nezeptala jisté sličné modelky, jestli by stálo za to Necranii napsat. Kdyby mi ji kamarádka o měsíc dřív nepředstavila a já jí nebyla uchvácena. Kdyby neproběhli už tři ročníky charitativní módní přehlídky s takovým úspěchem. Kdyby se nenašli lidi, co byli ochotní tomuto nápadu pomoc. Kdyby nám farář řekl, že do akce pořádané dvěma puberťačkami nepůjde. Kdyby se mi s tím nápadem Terka nesvěřila. Kdyby se ten večer, kdy ji to napadlo, nedívala na Ordinaci v růžové zahradě, která ji k téhle bláznivosti inspirovala.

Už víte proč je třeba vážit si maličkostí?

Co když.

15. ledna 2011 v 22:08 | Mar-yeah |  Filosofie jedné slečny
Co když se jednou probudím a budu tělo bez duše. Duše bez těla. Budu stát nad svým tělem. Budu bílá, lehce našedlá, jako dým z vodní dýmky vonící po jahodách. Co když odejdu a nestihnu říct sbohem. Co když budu koukat na lidi plačící kolem mé tělesné schránky. A nedokážu jim říct to nejdůležitější. Jak moc pro mě znamenali. Jak moc mě změnili. Jak moc jsem byla sama sebou jen díky nim.

Nebojím se smrti. Nebojím se toho co bude až se moje oči zavřou a už nikdy neotevřou. Neovlivním to. Bojím se toho, že odejdu a za mnou zůstanou nevyřešené záležitosti. Nevyřčená slova. Nevyjádřené city. Nevysvětlená minulost. Já nevím, kdy mě poprvé napadlo napsat závěť. Ne závěť v podobě odkazování věcí. Ale závěť jako rozloučení. Pro jistotu sepsat všechny slova, které tu mám pro své nejbližší. Aby věděli, čím pro mě byli. Mohlo mi být kolem dvanácti.

Kdyby jste věděli, že za 5 minut zemřete. Co by jste udělali? ... Zvedli telefon a zavolali lidem jenž jsou vám nejbližší a řekli jim, že je milujete.

Volala bych aspoň 5 hodin, takže by mi tady ta malá smrtelná nápověda stejně nepomohla. Kdybych to udělala teď, lidé by si jen vzpomněli na to, že jsou smrtelní. Byli by smutní a nešťastní. Tak proč... Některé věci patří až na konec. Ne do průběhu. A někdy musíte čekat ještě dál.

Nikdy jsem tu svou závěť nesepsala. Nedokázala jsem se uklidnit při představě, že bych už nemohla slova, které jsem psala, říct.

Co když ji nestihnu nebo nedokážu sepsat?
Budu muset žít tak, aby každý z mých blízkých ve svém srdci slyšel slova, které bych mu ještě chtěla říct... Žít tak, aby věděli, čím pro mě byli.

Dvatisícejedenáctkrát

4. ledna 2011 v 18:36 | Mar-yeah |  From my life
2011 2011 2011 2011 2011 2011 2011 2011 2011 2011 2011

I kdybych to napsala dvatisícejedenáctkrát, a ne jedenáctkrát, neuvěřila bych, že je ten rok tady. Nemůžu uvěřit, že mi bude 18 a že už je to rok, co jsem sekla s blogem (neúspěšně) a vůbec nevěřila, že ten rok 2010 může za něco stát. Asi mě někdo strčil do stroje času a zapl nějaký zrychlený přehrávání reality jinak to není možný. :)

V jednom článku nejde popsat, co všechno se stalo za jeden rok. Ani moje předpoklady pro rok 2011. Myslím, že to bude dobrej rok, má určitý potenciál :) něco v sobě, něco neurčitýho na co se těším... Jsem zvědavá, jestli se za rok zase označím za věštkyni, jako jsem to udělala na silvestra 2009 a 2010. Obě tehdejší předpovědi (na roky 2008 a 2009) se totiž splnily a rok 2010 byl stejnak nepopsatelnej.

Ale pryč od věštění, předpokladů a vzpomínek. Stojíme tu znovu s čistým listem, prázdným deníkem a novým diářem. Je čas začít psát dějiny, aby bylo na co vzpomínat a hlavně co prožívat. Chci se smát a ne brečet, chci tančit a ne chodit, zpívat a ne mluvit. Chci se naučit jezdit na snowboardu a ne padat na kolena. Chci rozesmívat své přátele a pomoct každému, kdo o pomoc stojí. :)) Nejsou to předsevzetí, je to jen velká chuť žít a ne umírat... :)

Dokud budu moc, budu žít. A když spadnu, zase vstanu a půjdu dál. At se stane cokoliv, nikdy nechci klečet na kolenou a prosit o smrt nebo o milost. Budu bojovat do posledních sil.

To jsem se zase rozvášnila... Tak na uklidnění vám přeji šťastný nový rok a hodně úspěchů, když je to letos samá jednička :))