Prosinec 2010

23. 12. 2010

23. prosince 2010 v 21:48 | Mar-yeah
Smála se. Stála na zábradlí zamrzlého lomu a strašně se smála. Pak seskočila dolů, noha ji podklouzla na zmrzlém sněhu a málem přistála na zemi. Najednou se musela chytat zábradlí, na kterém před tím bez problémů balancovala, aby nespadla na pevní zemi. Ironické.

Symbolika? Možná... Vlastně určitě.

V mém pokoji zavládla velký úklid. Konečně mám okno, které těsní a neprojde jim ani kulka (což znamená, že případní atentátníci mají smůlu). A taky mám nové skříně, což neznamená vůbec nic kromě toho, že jsem o víkendu držela v ruce asi milion věcí o kterých jsem ani nevěděla, že je mám.

A našla jsem poklady všeho druhu. Od zapomenutých deníčků přes kousek kovu z utržené houpačky, který jsem si tenkrát schovala. Byl to ten kousek, díky kterému se můj zadek ocitl na pevné zemi místo ve vzduchu. Schovala jsem si ho, abych si pamatovala, že když spadnu, musím vstát a jít dál a příště si zkontrolovat jestli houpačka drží pevně.

Symbolika? Možná...

Zítra je Štědrý večer. Už pár let nemám ráda Vánoce, protože se doma pravidelně pohádáme a protože nejlepší dárky se nedají zabalit pod stromeček. Ale vždycky jsem věřila ve vánoční zázraky. A už 3x se mi ten zázrak splnil. Nemusí to být přeci nic velkého... Možná jeden upřímný úsměv od člověka kterého tajně milujete od svých 11 let, možná rozzářené šťastné oči vašich kamarádů...  To jsou přece věci, které se dají nazývat zázraky. Dnes v dnešním smutném světě....

Šťastné a veselé... Věřte na zázraky a nepřehlédněte i ty nejmenší :)

Your Mar-yeah

Z minulosti

5. prosince 2010 v 12:08 | Mar-yeah |  Filosofie jedné slečny
Kdysi když jsem byla strašně smutná, řekla jsem, že můj život měl skončit ve chvíli, kdy jsem byla nejšťastnější osobou na zemi. Že jsem tenkrát měla zemřít, třeba na infarkt, rychle a bezbolestně, abych nikdy nemusela snášet ten smutek, co přišel potom. Měla jsem umřít jako čístá bytost, nepoznamenaná bolestí a trápením. Bylo by to krásné.

Neumřela jsem. Prošla jsem si tím vším co následovalo. Nechala jsem spadnout svoje iluze a změnit minulost svým pohledem na ni, který už nikdy nebyl tak čistý, jako tenkrát, kdy jsem měla zemřít. Lidé, svět, život, to všechno se mění. Škoda jen, že když přijde změna, nemůžeme se obejmout, poděkovat si za to, co bylo a odejít s klidným pocitem. Už nikdy se nevidět Už nikdy nezkazit to krásné, co se stalo.
Ta myšlenka, že jsem měla tenkrát zemřít. Tenkrát v tom dokonalém okamžiku. Zůstane v mé hlavě už napořád. Jestli někdy opravdu napíšu knihu, možná, že moje hrdinka v tom dokonalém okamžiku zemře. A tu knihu nikdo nikdy číst nebude, protože bude pohádkou, kterou děti nepochopí a dospělí zavrhnou.

Člověk by nikdy neměl žít ve vzpomínkách, jinak nedokáže vytvořit žádné nové.

A proč to sem píšu? Možná proto, že jsem to ještě nikomu neřekla. A možná proto abych nikdy nezapomněla žít, když mám to štěstí, že jsem nezemřela. Jsem za to nesmírně vděčná :)