Květen 2010

27.5.2010

27. května 2010 v 22:40 | Mar-yeah |  From my life
Když člověk chodí do školy, má na jednou o 90% míň času. Sice máme maturitní týden (To znamená max do třičtvrtě na jednu, ale nějak se mi nedaří chodit hned ze školy domů. :D Ono se vždycky najde něco co podniknout.

Mé poslední podnikání zanechalo jisté stopy na mých vlasech. Přesněji oranžovo-žluto-šedo-zeleno-modro-fialové stopy. Už nikdy nebudu experimentovat s barevnýma pramínkama. Nikdy!!!

Přišlo jaro (aspoň kalendář se mi to snaží nalhávat), ale já přeci vidím ten déšť za oknem. Odporné bahno, zimu a vítr... To teda není moje květnová představa.
Připomíná mi to spíš depresivní podzim. A s ním přichází mé samotářské chvilky. Pocity při kterých bych chtěla utéct někam daleko od lidí a být chvilku sama někde kde je krásně. Ale být sama ve své hlavě se mi asi nikdy nepovede, je tam moc rozdílných názorů.

Zkusila jsem napsat fejeton a mám pocit, že mi nevznikl fejeton. Udělala jsem pár nevýznamných krůčků do neznáma a zjistila, že se zavázanýma očima, člověk nic nevidí. V pondělí odjíždím na EKOkurz a nějak se zapomínám těšit.

A nejvíc mě štve, že si moje vlasy nepořídily smlouvu s Vodafonem a rozhodně se nepřizpůsobují mým podmínkám! Naopak si nadále chameleonsky mění podobu. To prostě není fér!

Ách jo...

Vzpomínání...

21. května 2010 v 19:14 | Mar-yeah |  Filosofie jedné slečny
Všichni vzpomínáme. Někteří víc než jiní, někteří rádi jiní ne... Někdo chce na minulost zapomenout, někdo ji chce vrátit a pak jsou tu ti vyvolení, co ví, že minulost už se nikdy nevrátí, poučili se a žijí přítomností. Co se stalo už se nikdy neodstane a jediné co můžeme, je vzít si z ní něco do budoucnosti, poučení, smutek nebo krásnou vzpomínku...

Chtěla bych být nějakou krásnou vzpomínkou, věčně šťastným impulzem, který v tělě vyvolá vzpouru endorfinů a namaluje úsměv na tváři. A nebo ještě líp, chtěla bych žít v nějaké krásné vzpomínce - nejlíp té nejkrásnější. Ale ani jedno z toho mi patrně nejméně do smrti nebude umožněno, takže nezbývá než se snažit takové vzpomínky tvořit. V životě se musíte snažit, aby jste potom měli na co vzpomínat a i když si velice ráda stěžuju, jak je všechno na ... musím říct, že těch krásných vzpomínek mám hodně.
Jenže ve chvíli, kdy je vám nejhůř se vám často vybavují jen vaše prohry, neúspěchy, starosti a smutky. A nebo se vám vybaví něco krásného, co nenávratně odešlo z vašeho života a vy víte, že už nikdy nebude tak jako tenkrát. Člověk má nejspíš vrozený zákon schválnosti, který zařizuje, že v nejhorších chvílích musí vzpomínat zrovna na ty nepříjemné věci. V těch chvílích nesmíme zapomenout, že po každé noci musí vyjít slunce...

Nejhorší (alespoň pro mě) jsou ty věci, na které chci zapomenout od okamžiku, kdy se staly. Věčně připomínané trapasy za které se stydíte a v kterých se okolí tak rádo vyžívá. Ne že já bych to nedělala, každý se rád zasměje... Jen bych si přála, aby se mi nestávaly tak často a nebo abych je aspoň uměla vymazat z paměti. Není nic horšího než když stojíte před sálem plným lidí, co čekají na vaše slova a vás napadne, jak jste se ztrapnili u tabule hláškou o rozmnožovací soustavě. Ano i to se mi stalo. 

Ale to by z toho vzpomínání stačilo, je na čase žít přítomností a zkusit napsat ten odporný fejeton (prvních 10 pokusů zabil "delete").

Your Mar-yeah



Procítěné "Ách jo..."

18. května 2010 v 12:35 | Mar-yeah |  From my life
Piš...piš...piš...

Tak neuvěřitelně se zabývám tím, kdo si tohle všechno čte, že se mi nelíbí (ani trochu) jak je to napsaný, jak bych to nejradši ještě přepsala... Většina mých článků proto končí buď ve smazaných nebo nezveřejněných a nebo zavražděných tlačítkem delete.

Ošklivé tlačítko, moc ošklivé! Měla bych si ho odmontovat (a možná by mě to naučila psát bez překlepů.)

Už zase se mi nelíbí co píšu! Už zase mám to nutkání ho stisknout a nepustit a pak si půl hodiny nadávat, že nejsem schopná nic napsat a potom to i zveřejnit!

Ne, už asi postopadesáté si říkám ne. Bude se zveřejňovat! Dám si to jako motto do záhlaví.

Yes, I am pretty sure

Mám zkouklých asi 20 dílů Scrubs, 10 dílů Two and a half man, 5 dílů HIMYM, Avatar, 2 blíže nespecifikované pohádky z HBO, přečetla jsem 3 knížky, napsala zatím 1 pohádku (zbývá 9) a nechcu nic jinýho než vypadnout ven, odjet do Brna a dát si Twister, shake, hranolky od Meca a nebo aspoň nudle!

Ale já přeci potřebuji dietu a musím polehávat a nenamáhat se a netahat těžký předměty ještě 3 měsíce! Pche.

Your Mar-yeah

Za bílými...

15. května 2010 v 19:10 | Mar-yeah |  From my life
Člověk má podivnej zvyk těšit se na budoucnost. Nějakou vrozenou naději, že přece nakonec musí být líp. Já mám zas zvyk těšit se na květen. Na ten nejkrásnější měsíc v roce. Letos jsem to asi dělat neměla, protože zatímco venku kvete kvítí, slunce nesvítí a lidé nadávají, já ležela za bílými okny nemocnice.

Nesnáším doktory, mám panickou hrůzu z bílých plášťů a stejně mě donutili zajít k nim. Jsou neschopní, v tom mě utvrdili, ale nakonec se jim přece jen něco "povedlo". Poslali mě do Brna - o půlnoci a na operaci -  v poledne. Našli mi chronický zánět slepého střeva - ale až na operačním stole, do té doby to byla jen průzkumná operace. Byla jsem časovaná bomba - nice! lepší než být posešívaná jak hadrová panenka, se kterou jsem si hrála jako malá :)

Byla jsem na celým oddělení nejmladší - raritka. Na pokoji se střídajícím se počtem důchodkyň 1-4 řešících bylinky, peníze, vzpomínky a politiky. Stejně to šlo vysvětlovat jim, že dnešní život je jiný než dřív, ale že některý věci se nikdy nezmění. Ani jedna z nich nevolí Paroubka a to jsem o něm neřekla ani slovo. Zajímalo by mě, kdo ho teda volí... Já ne, já ani nemůžu volit.

No nic... teď už jsem v bezpečí domova a ještě si tu chvíli pobudu. Co už, lepší než za bílými okny. Kdysi jsem čela knížku "Za bílými mřížemi" tady mříže nebyli, možná proto, že jsme byli ve druhým patře a utíkala bych po schodech. Vlastně neutíkala, kulhala.

Mám pocit, že teď už bude líp a těším se na budoucnost... Jsem naivní no a? Co mám pořád dělat :)

Your Mar-yeah
P.S. Velké díky všem, co mě navštíli v nemocničním pokoji... Moc jste mě potěšili ;)