Duben 2010

Aktuálně

26. dubna 2010 v 22:20 | Mar-yeah |  From my life
Přála bych si přestat nostalgicky vzpomínat... Nevím asi mám důchodcovský syndrom všechno z přítomnosti porovnávat s "lepší" minulosti. To že jsem musela taky řešit problémy (mnohdy větší než ty co mám teď) nějak pomíjím a vzpomínám jen, jak to bylo krásný když...

Do háje není mně přece 70 ale 17!

Tak co se děje teď? :) Pořád chodím na brněnskej gympl, kterej mě štve čím dál víc... Každej čtvrtek chodím do kreslení, kde si to pořád báječně užívám :) Ale už nechodím tančit... Nechci to moc řešit, ale z části je to kvůli tomu, že nemůžu sehnat partnera a z části protože už jsem si zkusila, jaký to je tančit v krásných šatech, pod světly reflektorů a před spoustou lidí :) a vážně jsem si to užila, nebála jsem se jako dřív. Možná nebudu ta nej tanečnice, ale ten pocit radosti z tance už ve mně nejspíš zůstane... :-)
S Nikouškem :)
Asi největší změna? K té potřebuju trochu minulosti ;) Nikdy jsem nebyla kaličskej typ, ta co chodí každej víkend na akce apod. Spíš naopak, páteční a sobotní večery jsem trávila u knížek, filmů s přítelem, na vycházkách nebo tak... Jenže život je změna a přesně tenhle ten typ se ze mě stává. Nejsem si jistá, jestli jsem ráda nebo ne, každopádně ale vím, že od 17. prosince 2009, kdy mě poprvé Nikoušek vytáhl na akci (tenkrát závěrečnou prodlouženou druhé skupiny) jsem ušla dlooouho cestu. :) Zalíbily se mi čochy (pro pražáky zábavy :D) a tak teď chodím o víkendech kalit :)

Nevím, kdy se vě mě zlomil ten absolutní odpor k alkoholu, ten pocit, že ze mě dělá jen pitomce. Ale i to že se zlomil, neznamená že zmizel. Pořád jsem si nezvykla na ten pocit, kdy se ráno probudíte a nejste si tak úplně jistí, co vlastně...
Aby jste si nemysleli, že je ze mě ta největší alkoholička... :) Čochy, který mi ještě nedávno nic neříkaly, mi teď daly spoustu nových a úžasných lidí. A daly mi Niki, ve které jsem našla tu nejúžasnější hláškařku, úletářku i oporu do těch těžkých časů...
S Nikouškem :)
Nečekám, že mi tahle fáze vydrží až kdo ví do kdy, že bych snad každej víkend někdy byla a popravdě jsem (i ze zdravotních důvodů :D) ráda. Stejně si myslím, že tohle by si měl každej zkusit, alespoň aby si popřípadě řekl "tohle není nic pro mě". Ještě před půl rokem bych tuhle větu řekla já, dneska bych lhala...

No... Asi je to dost zmatenej článek, ale já si sama ještě nejsem jistá, kdo vlastně právě teď jsem :D Takže jednoduše

Forever Your Mar-yeah

Chce to změnu...

20. dubna 2010 v 21:41 | Mar-yeah |  Filosofie jedné slečny
Pamatuju si doby, kdy jsem přišla domů ve dvě, mrskla s taškou do kouta, sedla k PC, zapla firefox, písničky nebo seriál a psala články...

Dneska přijdu domů nejdřív ve čtyři, mrsknu s taškou do kouta, sednu k PC, zapnu firefox, písničky nebo seriál a jdu na face... Místo psaní článků jen sentimentálně vzpomínám, jaké to bylo když....

...jsem si stěžovala na "těžkou" základku a trojku z fyziky
...jsem psala o KAŽDÉM dni v mém životě
...jsem přesně věděla co napsat a neřešila úroveň toho textu
...mi nevadilo vypisovat bleskovky, ankety, hledat obrázky a tvořit pouze neautorsky

To všechno je už pryč a už se to nikdy nevrátí. Jsem prostě někde dál, vyrostla jsem z čtrnáctilété blogerky v sedmnáctiletou a i když mě to občas zamrzí, není cesty zpět. :)
Problém je v tom, že nevím kam růst dál. Vím, že potřebuju změnu, nějakou velkou razantní změnu nejlépe sama v sobě, ale nemůžu přijít na to, jak nějakou vytvořit. Potřebovala bych se zase posunout, tak jsem se ze 14 posunula sem.

Za nějakou dobu bych se sem chtěla podívat a usmát se nad tímhle článkem, protože v té době budu vyrovnanější, budu sebejistější, budu šťastná a budu mít ve všem jasno, nejlépe sama v sobě. A kdo ví? Možná to tak bude, přece jen ve 14 jsem se taky nezasekla, tož v 17 s tím nebudu začínat.

Jenže jak víte, tohle vůbec nesouvisí s věkem...

Your Mar-yeah

Rytířská

11. dubna 2010 v 17:48 | Mar-yeah |  Romdomisův deník
Poslední článek v téhle rubrice? 23. 2. 2009 ...to znamená víc než rok. Myslím, že už je načase něco s tím udělat. A tak tedy po více než roce, přívítejte pána Romdomise, v celé jeho umělecké kráse.
Vzpomínám na doby, kdy jsem byl malým chlapcem. Můj otec kdysi na poli nalezl staré brnění a my děti si s ním hráli na rytíře. Tenkrát jsem opravdu věřil, že jednoho dne vstoupím do služeb svého pána. To vše je ale dnes minulostí, dnes mou mysl naplňuje pouze poznávání nových krajů... Přesto nyní přemítám, jaký by byl život, který jsem si jako chlapec vysnil.

Z kláštera doznívaj údery zvonů
z lesa roh pážat co vrací se z honu.
Na hradbách stojím a dívám se dolů
snažím se zbavit svých srdečních bolů.

U pasu meč a na sobě brnění
má duše se vaří v tom kovovém brnění.
Nač je mi vše bohatství, hrady a chrám,
když západy slunce mám sledovat sám?

Jdu osedlat koně a vyjedu ven
chci zase snít svůj nádherný sen.
Až projedu branou tak oslovím strážného
ať pilně ji střeží a nevpustí každého.

Pak ženu se alejí a ztemnělou nocí
ta na mě působí magickou mocí.
Najednou přijířdím k domu mé paní
a aspoň v iluzi ji má náruč chrání.


Jedné aprílové noci....

6. dubna 2010 v 21:08 | Mar-yeah |  From my life
Kdybych ještě pořád pravidelně psala do rubriky "From my life" tak by jste si asi mysleli, že je to nějaká nepovedená fikce. Nejspíš by jste ještě dodali, že je to horší než Dívky v sedlech se Správnou pětkou dohromady. Jenže takový je můj život a i když je to k neuvěření, zkuste si představit, že to co teď napíšu není výmysl, ale krutá realita.

"Slečno, posaďte se prosím" řekl mladý policista. Seděl za stolem v malé místnosti vybavené pouze nepříjemným šedým stolem s počítačem. Pousmála jsem se a posadila "Tak mi povězte o tom co se stalo, tuším že to byla i vaše oslava sedmnáctých narozenin že?" zeptal se. "Ano" odpověděla jsem a začala vyprávět.
"Ve čtvrtek 1. dubna jsem pořádala se svýma kamarádkama narozeninovou oslavu, pozvaných bylo strašně moc lidí, ale všichni jsme doufali, že ne všichni přijdou a naštěstí to tak bylo. Stejně se ale sešlo nejmíň okolo 40 lidí. Zábava se rozproudila, pilo se, kecalo... Ehm ne nebojte nikdo pod 18 let alkohol nepil" řekla a v duchu se modlila ať jí nedá dýchnout a nezjeví se tak zrádná promilka.
"Problém přišel někdy mezi druhou a třetí ráno. Do domu vběhli dva cikáni, vzali hasící přístroje a celý jejich obsah vystříkali na chodbu a vůbec po domě i venku. Byly práškový, takže naplněný dusíkem a ten se rychle roznášel po celým domě. V tu chvíli vypukl zmatek, nikdo nemohl dýchat, nikdo nechápal co se stalo a všichni pobíhali zmateně nahoru a dolů. Já stála na schodech a koukala na tu bílou clonu co se na mě řítila. "Klíče!" vykřikl někdo a já utíkala dolů zjistit co se děje.
Na mezipatře jsem někoho míjela a tak jsem uhnula do chodby. "Tady ti bude líp" chytil mě někdo, strčil do dveří na záchod a zabouchl. Ale neměl pravdu, bylo to msíto, kde se se vším začlo, takže celá místnost byla plná práškového dusíku, rychle jsem stoupla na záchod, modlila se at nerupne a otevírala okno. Konečně... vzduch. Asi minutu jsem nedokázala nic jinýho než dýchat ten božský kyslík. Pak jsem rychle slezla a utíkala dolů ke dveřím. Volala jsem Niki svou kamarádku, ale ta nikde nebyla, tak jsem zase utíkala nahoru na sál. Niki seděla v okně a klepala se. Nadýchala se toho prášku a bylo jí zle.
"Niki musíme volat policajty" řekla jsem, ale Niki odpověděla jen, že na to teď nemá ať najdu někoho jinýho. Tak jsem našla kamaráda a všechno mu nadiktovala. Chudák byl už unavenej a kapku mimo, tak po mně doslova papouškoval i ženskej rod. V tu chvíli už se věci uklidnovaly. Kdo mohl utíkal domů, kdo ne, začal uklízet ten bílý prášek. Policie nepřijela, prý ať přijdeme ráno a tak jsme zbytek noci strávili uklízením toho příšernýho bílýho svinstva.
Po půl hodině jsme zjistili, že se nám vytratila bečka... Naštěstí prázdná, ale naneštěstí za 3 a půl tisíce. Zkrátka od tří do osmi jsem nedělala snad nic jinýho než debatovala o tom kdo to udělal a s pomocí hodných duší uklízela tu ohyzdnou bílou. Ráno jsme předali dům a teď jsme tady."

Policajt za stolem si všechno poctivě psal a pak se otočil ke mně. "Nemáte tedy představu, kdo to byl nebo kdo vás zavřel?" "Ne," odpověděla jsem "byla jsem v šoku, ale ani ty kluky neznám, nebyli zvaní." zamračila jsem se. "Dobře, děkuji vám, pošlete mi prosím toho posledního" řekl policista usmál se a já odešla za ostatníma.

Řeknu vám není nic moc chodit úplně mrtvá, s lehkou kocovinou a třema dalšíma chudákama na policii. Museli jsme vypadat vážně tragicky, celí bílí a ospalí. Ale pachatele známe a tak se teď jen modlíme, aby se policie opravdu hodně snažila, oni dostali co si patří a my svoje peníze...

Nevěříte? Věřte...

Your Mar-yeah