Červen 2009

MaLi...

23. června 2009 v 0:00 | Mar-yeah |  Filosofie jedné slečny
Dříve jen obyčejná holka, možná přehnaně aktivní a trochu šílená. Pouštějící se do nemožných úkolů, ztracená v sama sobě, smutnící nad vlastním životem... Schovaná za svými činy, snažící se dokázat sama sobě, že je někdo. Ne moc hezká, prostě normální a sama samotinká, neočekávající změnu... Když se naděje na změnu vzdala, změna se objevila...
Pamatuju si naše první rozhovory, pamatuju si naše první setkání, zlaté kolečko kolem panenky v bezchybných modrých očích. Stříbrné prstýnky na rukou a krásný úsměv. Asi už jsem se v tu chvíli ztratila. Nervózně se opírajíc o sloup jsem se usmívala vstříc něčemu nepoznanému...
Na první procházce červená mikina a nebylo proč mlčet. Šlo to z kopce a první polibek se stal ani nevím jak, pamatuju si strašně moc radosti a nádherné objetí. Černou koženou bundu a pocit největšího štěstí světa.
Všechny detaily a dokonalost prvních slov "miluju tě". Objetí a to štěstí, to štěstí kvůli kterýmu jsem se denně smála, štěstí kteří mi ostatní přáli i záviděli a já viděla jen modré oči se zlatým kroužkem.
Ubíhaly dny a týdny a moje štěstí neodešlo, někdy něco zaskřípalo, něco se zvrtlo a zase vyřešilo. Bez jediné hádky, s láskou v očích se všechno vždycky vyřeší. Splnilo se mi vše co jsem si kdy přála a všechny problémy se daly vyřešit. Proplakané a smutné noci se omezili na minimum a já vždycky nakonec uviděla všechnu lásku světa a snad jsem nebyla sama. Možná jsem se jemu zdála stejně bezchybná jako on mě, možná stejně jako já miloval naše polibky, zamilované oči a úsměvy.
A nic z toho neskončilo. Jako v pohádce si žiju už 13 dlouhých měsíců. Třináct měsíců po boku nejúžasnějšího kluka, kterého jsem měla tu čest poznat a který snad před rokem vyslovil ty nádherná slova miluju tě. Už třináct měsíců má moje srdce a já jeho, jsem šťastná a snad i on...
Tímto bych mu chtěla poděkovat za všechny procházky, za trpělivost s mými náladami, za tisíce polibků, za každou smsku a za všechny úsměvy co mi věnoval. Vím že to nemáš rád, ale jsem ti hrozně vděčná za všechno co mám. Za svoje bezpečí a vnitřní klid, za radost a štěstí, za druhou přehlídku a další akce s kterými jsi mi tolik pomohl. Za to, že jsi mi splnil sen a začal se mnou tančit, za všechny ty malé i velké dárky. Miluju tě... Ať se stane cokoliv.
Mery, Maru, Ichigo, Maruška, Mar-yeah,....

P.S. Mali = (Marie+Libor) Přesně dneska je to 13 měsíců....

Na konci duhy

12. června 2009 v 21:27 | Mar-yeah |  Filosofie jedné slečny
... a na konci duhy je ukryt poklad. Schovali ho tam skřítkové pro toho, kdo bude mít tolik síly, štěstí a vytrvalosti aby ho našel a snad dobře použil...

Byla jednou jedna holčička a ta milovala duhy... Našli by jste je snad na všech jejích obrázcích, ale na málokterém by měla konec. Ona ho totiž pořád hledala a nemohla najít, když se náhodou venku objevila duha, holčička vyběhla ven a utíkala, tam kde tušila konec. Nikoho nepřekvapí, že ho nenašla a ona nakonec vyrostla a zapomněla...

...Opravdu jsem měla ráda duhy a opravdu je pořád kreslila, ale zase tak drastický to se mnou asi nebylo :-) I když duhy mám ráda dodnes a pokaždé bych nejradši hledala ten její konec. Co na tom, že je to jen odraz světla a možnost, že bych snad našla poklad je tam 0,000001% a to asi přeháním, ale co... :) Duha je i tak krásná ne?


Ta chvilka kdy se na obloze rozzáří barvy a všichni se podívají z okna nebo jen nahoru aby viděli ten zázrak přírody. Chvíle, kdy se děti i dospělí usmívají jen nad několika barevnými čárami na obloze. Snad možná proto, že je to něco co člověk neovlivní, co se objevuje nečekaně a bez předešlýho ohlášení. Něco co si přijde jen tak, udělá na vás dojem a zase zmzí, jako by to nikdy nebylo. Vlastně to vážně nikdy nebylo, byl to jen optický klam, nic hmatatelného, nic co by zanechalo jakoukoliv stopu kromě zážitku, vzpomínky a maximálně fotky...

Duha se objevila, já se usmála, vyfotila ji, zamyslela se a ona se rozpustila ve světle... Zmizela tak jako mizí radost i utrpení a stejně jako ony po sobě zanechala stopu jen v mých myšlenkách a srdci...

Your Mar-yeah

Ztracená duše

2. června 2009 v 21:18 | Mar-yeah |  Filosofie jedné slečny
Po dlouhé době jsem začla psát jen tak, v hodině češtiny. Na co zápis o té šílenosti co berem, že jo... Místo toho jsem na kus papíru napsala takovou pitomost. Básničku co mě prostě napadla z minuty na minutu a pořád lepší než psát češtinu :D Tak tedy vzniklo pár rýmů, které si tu můžete přečíst a v kterých se překvapivě někdo našel. Vyjímečně nejspíš není o mě, nevím psalo ji moje podvědomí, tak nějak samo a mysli se moc neptalo.


Nevyděste se, není dobrá :-) Ale třeba se někdy zlepším ;)


Ztracená duše

Dívka je ztracená ve své hlavě
Dostat se z ní jí nejde snadně
Přeje si vrátit do světa lidí
Do světa, který očima vidí

Vidí a slyší tisíce přání
Nemůže ovlivnit své konání
Zamotaná ve svých myšlenkách
Utopená ve vlastních vzpomínkách

Svět, který proudí kolem ní
Svět, který pořád tiše sní
A slzy smutku v jejích tvářích
Lesknou se a mdle i září

Nemůže nikomu svěřit své trápení
Nemůže odolat vlastnímu mámení
Zbloudilá duše ve vlastní mysli
Na prahu bláznovství za prsty visí

Potichu sleduje okolní svět
Přes rty jí pronikaj tisíce vět
To co chce říct však zůstává v hlavě
Ať chce, či nechce, přání jsou marné

Prochází životem svobodný otrok
Uteče čas, a jak říká prorok
Chybuje, mlčí a mluví zároveň
A přes všechnu snahu, život je smrtí ukončen

Dívčina duše už utíká od těla
I když tohle ona nechtěla
Vymotala se z vlastních vzpomínek
Uhasila však života plamínek…