Síla smutnění

26. dubna 2009 v 10:31 | Mar-yeah |  Filosofie jedné slečny
Myslím, že už jsem o něčem takovém jednou psala, ale kdo si má všechno pamatovat...

Skřivené tváře, slzy, červené oči, naříkání, samota a utrpení to všechno patří do oboru smutku a ani jedno z toho nevidíme rádi... Ale když to přijde, nechce to odejít. Kdo z nás to nezažil (tomu případnému jedinci závidím)...

Stulená do klubíčka, s velkým medvědem v náručí...ten ji jediný pochopí, neopustí ji a vezme si její slzy do svého kožíšku...


Je jedno kdo jste a jaký máte problém, jak vás jednou zastihne tohle, není úniku. A vysvobození si někdy dává na čas... Minuty, dny, týdny, měsíce a třeba i déle. Kdo jednou propadne málokdy se vyhrabe sám. A když už jste v tom, všechno je najednou černé, barvy zmizely, svět je černobílý a občas tak podivně mlhavý přes závoj slz. Všechno je větší než vy, úsměvy se ztratily a objetí jako by přestalo existovat. I ta nejveselejší hudba zní jako pohřební pochod, i ti nejveselejší lidé najednou působí sklíčeně...

A pak uvidíte něčí úsměv a slzy oschnou, někdo vás obejme a svět bude zase barevný a pokud vás k tomu někdo políbí bude všechno zase jako dřív a nebo krásnější...

Přátelé jsou jako andělé, kteří tě zdvihnou, když naše křídla zapomenou létat.
Každý jsme anděl s jedním křídlem. Abychom mohli vzlétnout, musíme se obejmout.

Your Mar-yeah
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 May | Web | 26. dubna 2009 v 11:44 | Reagovat

Pravda, ale u každého je to individuální. Záleží na dotyčném, na jeho síle a vůli. Já jsem si toho prožila dost a nerada o tom mluvím, ale jsem nad to povznesena, protože si říkám, může být ještě hůř. Tak i když mě něco trápí, snažím se to vyřešit, nebo se nad tím prostě usměju a popojdu dál. S úsměvem jde vždycky všechno líp. Kámoš, který o toho ví víc než je zdravo a než se mně osobně líbí, na demnou kroutí hlavu a nechápe, kde beru se smát a užívat si života.

2 Laura | Web | 26. dubna 2009 v 13:51 | Reagovat

Jeste ze tu ty pratele mame.. Bez nich bych to nezvladla.. A myslim, ze tohle nikdo nezvladne sam..

3 Werča | Web | 26. dubna 2009 v 18:08 | Reagovat

Mluvíš mi tak nějak z duše...tyhle pocity znám a jsem vděčná za každou chvíli, kdy se ten smutek obrátí ve štěstí, radost a celkovou spokojenost:)

4 Peťka ;) | Web | 26. dubna 2009 v 19:33 | Reagovat

tohle moc dobře znám... občas to na člověka prostě padne a pak je hodně těžký se z toho vyhrabat.. ještě že jsou lidé, kteří nás drží nad vodou...

5 Levandulová | Web | 27. dubna 2009 v 22:52 | Reagovat

Stulená do klubíčka, s velkým medvědem v náručí...ten ji jediný pochopí, neopustí ji a vezme si její slzy do svého kožíšku...Přesně tohle jsem prožívala o čtvrteční noci. Jenže, co když už ani přátelé nemají jak pomoci? A ty chceš skončit v jiné naručí...naruči toho jediného který tě může vysvobodit a osušit slzy

6 vera01 | Web | 28. dubna 2009 v 14:10 | Reagovat

ahojky...ten poslední citát je krásnej a pravdivej...mě hrozně dojímá
nejsi ty nějaká smutná? ja jen že kdykoliv sem přijdu tak tu píšeš tak smutně...děje se něco? :-*

7 so-i-feel | Web | 1. května 2009 v 12:11 | Reagovat

Někdy nezbývá nic jiného než jít dál a nevzdávat to.Nejhorší je se do svého smutku bořit sama víc a víc.Kuli tomu jsou tu pro nás přátelé(ti opravdoví), každému je hned líp když své trápení může někomu svěřit a vědět, že i v takových chvílích tu pro nás někdo je.

Nechceš spřátelit?

8 Kickca | Web | 3. května 2009 v 18:13 | Reagovat

máš naprostou pravdu, vždycky nějak spadneme , jen nikdy nevím co přesně mi pomůže dostat se zpět..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama